Příběhy křesel, které renovuji nejčastěji a pravděpodobně nejraději...

Narozen v Koryčanech, vyučen u otce v dílně stolařem.
Od roku 1920 studoval státní školu na zpracování dřeva.
Jeden z nejvýznamnějších českých designérů nábytku 20.
století. Studoval u Janáka na VŠ Uměleckoprůmyslové
v Praze architekturu se zaměřením na nábytek. 1925 – 1955
byl návrhář UP závodů. Roku 1931 vytvořil sadu křesel pro
UP, s bočnicemi z ohýbaného dřeva, do nichž se montovalo
pět různých sedáků a opěradlo. Křesla se stala v 30. letech 20.
století velkým hitem. V současné době se dají křesla vyrobit
na objednávku za cenu základní verze cca 22 000 Kč.
Do roku 1946 zastupoval funkci ředitele pro vývoj. UP byly samostatnou jednotkou, byly nezávislé na dodavatelích jelikož si vyráběli vše sami, od zpracování dřeva po textilní úpravu.
Tento fakt znamenal vývoj sad nábytků, kterými mohli vybavovat jak pokoje tak celé byty či jiné interiéry. Tyto výrobky bylo možné různě skládat a tvořit bydlení podle své představy, při koupi byl k dispozici architekt, který nabízel řešení a možnosti skládání těchto prvků
nábytku.
Halabalovy návrhy byli základem ke vzniku spousty různých druhů nábytku, ale také ohýbaných židlí, křesel apod. jenž se řadily mezi špičku evropských rozměrů.

Thonet byl synem koželuha Franze Antona Thoneta z Boppard. Vyučil se tesařem. Od roku 1819 byl nezávislý stolař. O rok později se oženil s Annou Grahs, s kterou měl sedm synů a šest dcer (ovšem pouze čtyři ze synů přežili dětství). Snažil se uspět v oblasti ohýbaného nábytku (především bukové dřevo).
První úspěch přišel s tzv. boppardskou židlí (ohýbaná překližka).
Za nedlouho slavil další úspěchy a jeho nábytek se dostal do celého světa. Měl továrny ve spoustě státech například v moravských Koryčanech, v Maďarsku, v Polsku apod. Společnost produkuje nábytek i v současné době.
Zabýval se již na sklonku biedermeieru kolem roku 1840 technikou lepeného a ohýbaného dřeva a zkoušel z připravených ohýbaných polotovarů vytvářet sedací nábytek, odpovídající
vkusu doby. Stále zdokonalovaná technika lepení a ohýbání mu dovolovala vytvořit brzy tak širokou paletu vzorů, že tehdejší říšský kancléř Metternich, pocházející rovněž z Porýní, Thoneta pobídl, aby přeložil výrobu do Vídně, která byla tehdy centrem nábytkářské produkce. Thonet žil ve Vídni pouze 15 let a věnoval tento čas především technologickému
vývoji.

Tento vývoj měl tři fáze:
První bylo tvarování vrstveného dřeva v páscích – tzv. Boppardská židle.
Druhou fází bylo přechodné období kombinace vrstveného ohýbaného dřeva a plných profilů a konečně přechod ke třetí fázi – ohýbání plných profilů z bukového dřeva.
Jeho největším přínosem byl objev, jak zamezit praskání ohýbaných profilů. V roce 1856 získal privilegium na tuto techniku, následujícího roku zřídil výrobu na Moravě, v Bystřici pod Hostýnem. Bratři Thonetové zde měli se svým nábytkem tvarově bohatým a hotoveným důsledně jen z ohýbaného bukového dřeva, který byl nadto levný a stabilní, veliký úspěch.
K neznámějším modelům patří židle č.14 z roku 1851, která se stala „židlí vídeňských kaváren“. Tato elegantní, lehká, dobře balitelná a montovatelná židle se sedákem z překližky
či pedigovým výpletem je vyráběna dosud, a patří tak k nejvíce vyráběnému průmyslovému nábytku na světě.

Jan Vaněk se narodil 13. ledna 1891 v Třebíči, majiteli stolařské dílny jeho otci Janu Vaňkovi staršímu. Tenhle fakt byl klíčový při rozhodování o vzdělání Jana Vaňka ml. V letech 1905 – 1909 vystudoval C. k. Odbornou školu pro zpracování dřeva v Chrudimi. Škola připravovala své žáky především pro oblast výroby a vývoje nábytku. Po studiích se vydal získat praxi do Německa do architektonických ateliérů. „Umělecko-průmyslové dílny“ tak přejmenoval firmu svého otce, kterou převzal roku 1912. Firma se reorganizovala a rozrůstala, v té době začíná spolupracovat v některými dalšími architekty (Jan Kotěra), jenž v jeho firmě nechali realizovat návrhy pro své klienty, ale později se sami aktivně podíleli na designu
produkovaného nábytku firmy Vaněk. V letech 1919-1922 navrhl Josef Gočár projekt nové, větší tovární budovy, jak jinak než v rondokubistickém stylu (objekt obsahoval
administrativní pracoviště, prezenční prostory, ateliér a byt).V letech 1912-1914 redigoval a vydával časopis Český interieur s přílohou Český truhlář v němž vydával své odborné texty.
Následně se zabýval tématy spojeny s řešením konstrukčních problémů výroby průmyslového nábytku. Byl jeden ze zakladatelů Zemského svazu stolařů a příbuzného průmyslu na Moravě (1913). Koncem roku 1920, vyvrcholila Vaňkova finanční krize, která ho pronásledovala celou dobu jeho podnikání, ho donutila spojit se s brněnskou firmou „Karel
Slavíček, umělecké nábytkové a stavební stolařství“. Posléze spojené s dalšími společnostmi vznikl podnik „Spojené uměleckoprůmyslové závody, a.s.“ později přejmenované na Spojené U.P. závody, a.s. Brno, které se později staly největší nábytkovou společností v Československu. Vaněk se snažil po dobu spolupráce v podniku, umožnit všech vrstvám
spoluobčanů levné, moderní a především funkční bydlení. Od roku 1923 se do chodu podniku zapojovala Moravská banka jako většinový akcionář. Vaněk, jako vrchní ředitel po sloučení
podniků, byl z důvodu špatného ekonomického stavu podniku, roku 1925, odvolán.
Než Vaněk opustil U.P. závody, začal vydávat časopis Bytová kultura – Sborník průmyslového umění, za spoluúčasti publicisty Bohumila Markalouse (nebo-li Jaromír John),
architekta Adolfa Loose a architekta Ernsta Wiesnera. V Brně se podařilo vydat jen jeden ročník avšak ten dostatečně mapoval domácí i evropskou situaci. Vaněk v něm uveřejnil stať Právo na obydlí – povinnost indurstrie; zaměřil se zde na špatnou úroveň bydlení v Československu, v němž nebyla rozvinuta výroba moderního nábytku, odpovídajícího
nárokům účelnosti, hygieně, estetice a pohodlí.